Dodržujme myslivecké zvyky a tradice

^{Přijímání mezi myslivce}
Text Oldřich Tripes

Protože tento ceremoniál je na počátku mysliveckého života každého jednotlivého myslivce, řadíme ho mezi nejdůležitější, nejdojemnější, a proto také asi mezi nejhezčí.

 

Každé myslivecké sdružení, společnost, každý myslivecký kolektiv by měl svému nováčkovi připravit hezké přijetí. A tím oficiálním přijetím je právě obřad, nebo chcete-li ceremoniál, přijímání mezi myslivce, kterému se ale většinou také říká pasování na myslivce. Není to úplně správné označení, protože se může zaměňovat za pasování na lovce, a to je přece něco úplně jiného. Ale dělejte něco se zakořeněným zvykem – však nám také o dodržování zvyků jde. Tak se smiřme s tím, že jsme přijímali mezi sebe nového druha a přijímání provedli „pasováním“ na myslivce.
V této souvislosti si vzpomínám na jednu příhodu. Když jsem přinesl do Kulturně-propagační komise v Praze ukázat svoji novou sérii pasovacích a gratulačních listů, tak kolegu docenta Kovaříka zajímal právě ten pasovací list na myslivce. „Ukaž, co tam máš napsáno!“ A když polohlasně přečetl: „…je podle staré myslivecké tradice dnes slavnostně přijat mezi myslivce“, tak řekl stručně „dobře“, a tento pasovací list na myslivce považoval za přijatelný. Sám však ho ve své praktické příručce nazývá pamětním listem.
Takže nelámejme přes koleno, co lámat nejde. Vím z praxe, že více než devadesát procent myslivců bude tento obřad vždy nazývat pasováním a téměř nikdy nikdo neřekne, že „budeme dělat přijímání…“.
V tom však problém není, ponechme myslivcům starý naučený zvyk. Problém je jiný – připravit tento ceremoniál vždy a udělat ho pěkně a dobře.
Když myslivecké partě jako ceremoniál postačí několikrát opakovaný přípitek, trvající nejlépe do ranních hodin, a nový myslivec je přijat tím vřeleji, o co více ulehčí své peněžence, věřte, že to není dobré dodržování mysliveckých tradic. I když je samozřejmé, že přípitek musí být vždy!
Myslivec bez pasování – přijímání mezi myslivce je jako mezi věřícími občánek bez křtu, jako vysokoškolák bez promoce.
Takže tento obřad připravme každému novému myslivci, který absolvoval předepsanou praxi v náležité délce, navštěvoval přednášky přípravného kurzu a řádně složil zkoušku z myslivosti. Podle mého soukromého názoru ti, kteří si ale vysvědčení jenom koupí, a tyto případy bohužel stále jsou, si tento obřad nezaslouží!

Vraťme se trochu do historie
Již v 15. století existují záznamy o tom, že když se někdo chtěl stát myslivcem, musel vstoupit do učení nejméně na dobu tří let k některému zkušenému myslivci. To byli samozřejmě myslivci z povolání, protože tehdy převažovalo provozování myslivosti nad lesním hospodařením, a nebylo škol ani učebnic. Tehdejší mladý myslivec se musel vše naučit v praxi. Tento stav trval až do poloviny 19. století. I poté byli přijímáni 16 až 17letí chlapci do učení na myslivce. Museli však umět číst, psát a počítat.
Co se učili? Všechno - poznávat život zvěře, stopaření, odstřel a odchyt užitkové i škodné zvěře, vyvrhovat, rušit, ošetřovat lovecké psy, sokoly a výry. Učili se samozřejmě myslivecké mluvě a také úplně všichni loveckému troubení. Po třech letech bylo adeptovi svěřeno řízení honu na jelena, a když se tohoto úkolu úspěšně zhostil, podrobil se poté předepsané zkoušce z myslivosti (z lesnictví) u ustanoveného examinátora a obdržel o tom vysvědčení.
A pak následovala slavnost. Do myslivny byli pozváni okolní myslivci, představení a vyšší lesní úředníci. Hlavní místnost se patřičně vyzdobila. Na stole ležel tesák, borlice, výuční list a puška, protože tomuto aktu se také říkalo ozbrojení či vyzbrojení a až později i pasování na myslivce. Podle francouzského „passer a l´examen“ – udělati zkoušku, nebo německých výrazů „passen“ – dojít k cíli, či „der Pass“ – průvodní list? V každém případě bylo pravděpodobně obdobou pasování na rytíře. A jak probíhalo?
Po levém boku svého mysliveckého učitele, za zvuků loveckého troubení, přicházel mladý myslivec před stůl. Mistr žáka všem představil, seznámil je s jeho aktivitou v době učení a s výsledkem zkoušky a doporučil jej k ozbrojení a přijetí do řad myslivců.
Teď si jistě řeknete, že teď to děláme také tak. A přece ne. Asi pro vás bude překvapením, když teď napíši, že po tomto průvodním proslovu dal mistr svému vyučenci – políček. Jen lehký políček na levou tvář a řekl: „Tento políček je ode mne poslední jako od tvého mistra a nikdo jiný po mě se tě už nesmí tělesně dotknout bez tvé hanby!“ To mělo pravděpodobně znamenat, že od této chvíle již není žádný učedníček, ale pořádný chlap – myslivec! Ten ale musel pokleknout na pravé koleno a snést ještě tři údery, tentokrát tesákem na levé rameno.
A co se k těmto úderům pronášelo? Jistě něco o propuštění z učení a vřazení mezi svobodné myslivce, a to určitě ve jménu vrchnosti a starodávného práva. Kult svatého Huberta nebyl u nás tehdy ještě příliš rozšířen, tak to bylo ve jménu patrona našeho svatého Eustacha. Ostatní přítomní při tom povytáhli tesáky z pochev, pasovaný povstal a byl mu připjat vlevo za opasek tesák, přes rameno mu byla zavěšena borlice, obdržel ozdobný výuční list s pečetí a blahopřání ode všech, které pak musel hostit na svůj účet a dokonce prý i sám obsluhovat.

Přijímání nového myslivec dnes
Kdy, kdo a jak? Zásadně až po úspěšném a řádném složení zkoušky z myslivosti. Nejlepším absolventům zkoušek se může připravit ihned po jejich skončení - v mysliveckých kolektivech po absolvování prvních honů, na velké poslední leči, zcela výjimečně případně i na výroční členské schůzi.
Alespoň jeden trubač je k pasování zapotřebí. Není-li žádný k dispozici, raději obřad odložíme. Místo pro obřad zvolíme na volném prostranství v sále, lépe před jevištěm než na něm. Dekorací v průčelí může být znak ČMMJ, jelení parohy, do půlkruhu stojící myslivci nebo vše vyjmenované. Všichni mají stavovské úlomky na levé straně klobouku, adept nikoliv.
Na otázku, kdo má přijímání provádět, je jednoznačná odpověď: jen ten, kdo dobře umí a umí to nazpaměť - ať je to předseda, místopředseda, myslivecký hospodář, či některý z nejstarších myslivců. Může to být i host, vyšší myslivecký funkcionář apod.
Ten, kdo přivádí, představuje a doporučuje nového myslivce, je zpravidla myslivecký hospodář, ale může to být i myslivec, kterému byl adept svěřen během praxe.
Uvádí ho těmito slovy: „ Já, ustanovený myslivec, dokládám a potvrzuji tímto, že dosud adept Václav Šmíd, rodem z obce Habří, po dvě léta vykonával učení v myslivost, a toto se nejen naučil, ale během té doby se choval poslušně a věrně, jak se sluší na cti dbalého člověka a působil v každém ohledu k mému potěšení a spokojenosti, takže po provedených zkouškách jsem shledal, že si zaslouží, aby byl prohlášen způsobilým pro myslivost.“ Poté se postaví po levém boku pasujícího, který stojí za stolkem, na kterém je bílý ubrus, úlomky, zbraň, svícen, tesák, skleničky s přípitky, pasovací list a případně i střelený zajíc. Pokud se v místě zajíc neloví – tedy bez něho. Před stolkem je stolička, na ní chvoj nebo jen chvoj na zemi.
Pasující zapálí obřadně svíčku a s vážnou rétorikou říká: „Poklekni, myslivče, na znamení, že zvěř budeš ctít, hájit, šetřit a ve strádání zabezpečovat a že lovit ji budeš mysliveckým způsobem.“
Adept poklekne na pravé koleno, smekne klobouk a drží si jej na prsou.
Pasující pokračuje: „Vážení myslivci, kteří jste již byli pasováni, i vy všichni zde shromáždění, jež znáte naše staré přikázání – povstaňte!
Povstane každý, kdo má nohy a je zdráv, jak káže dobrý myslivecký mrav! V pozoru v družném tichém taktu, věnujte pozornost vážnému zde aktu. V upomínku na staré tradice, je zde rozžehnuta lojová svíce, dále zde máme střeleného zajíce, jako symbol pro nového zde myslivce.
Vy v pokoře a v pokleku se skloňte, vše v paměti si dobře uchovejte a za přízeň všem pak řádně poděkujte! Ten radost měj z dobré myslivosti, kdo ji koná ve cti bez zištnosti, komu příroda je srdce tužbou a myslivost čisté krásy družbou.
Není myslivcem, kdo zná jen lovit, a není ochoten hájit, šetřit, tvořit! Ctěme dobré myslivecké mravy, cit, čest a skromnost měj myslivec pravý!“
Načež pasující vezme do ruky tesák, obejde zprava stůl, aby byl připraven ke třem úderům plochou obnaženého tesáku a řekne:
„První úder k poctě Hubertově patří, přízeň svou, patrone, rač nám zachovati, druhý k připomínce mysliveckých mravů platí, vždy a všude musíš je i nadál zachovati, třetí úder dávám k poctě české myslivosti, kterou chraň vždy a všude s bedlivostí.
Přijímám tě do řad mysliveckých druhů, buď vítán v našem kruhu. Přípitkem pak bude zpečetěno, co zde bylo vykonáno.“
Když jsem pozván provádět tento obřad jako host v jiné společnosti, vždy zapojuji do úderů místního předsedu, hospodáře. Nebo otec či děd nováčka, jsou-li myslivci, mohou být takto do obřadu zapojeni. Podmínkou ovšem zase je, že se těch několik slov k úderu naučí nazpaměť a nečtou je z papírku.
Poté pasující vezme do ruky pušku a pro přijímaného je to povel k povstání a nasazení klobouku na hlavu. Pasující k němu mluví: „Zbraň svou vždy pečlivě opatruj, zvěři a svým druhům ku pomoci stůj, rozvaž každý výstřel v dál, nejdřív miř a potom pal!“ Předá mu pušku zavěšením na jeho levé rameno.
K předání pamětního listu se říká: „Čest svou, myslivče, vždy mužně chraň, přírodu a její tvory vždycky braň; myslivecky lov a jednej jak se sluší, myslivcem buď vždy tělem i duší!“
A celý ceremoniál se chýlí ke konci. Závěrečné vyhlášení, které již lze číst s náležitým efektem ze zelených desek, zní: „Vážení myslivci i vy všichni zde shromáždění! Tímto datem se dává každému a všem ve známost, všem našeho stavu, aby vzpomenutému Václavu Šmídovi, s přihlédnutím k jeho slušnému chování a způsobům, byly prokázány pocty a k jeho patřičné žádosti jej přijímali do cechu mysliveckého.“
Úplný závěr zase lépe zpaměti: „Přátelé myslivci, přijměte mezi sebe nového druha a připijte k jeho poctě. Ať žije náš nový myslivec a ať vzkvétá naše slavná česká myslivost!“
Poté trubači troubí „HALALI“

Celý obřad probíhá vážně a vkusně
Celý obřad probíhá vážně a vkusně bez jakéhokoliv zesměšňování, které by ceremoniál znehodnotilo. Všichni přítomní po troubení opět usednou a může nastat jakési ulehčení vážné atmosféry přípitkem. Pro nového myslivce můžeme připravit poněkud větší odlívku s nápojem, aby ukázal, jak bude zdolávat nepříznivé situace. Může být při pomalém pití také trochu povzbuzován. S ním připíjí pasující, který opět něco vhodného pronese, uvádějící myslivecký hospodář, případně i trubač(i).
Po přípitku pasující obřadně sfoukne svíčku a prohlásí, že obřad je u konce. Troubí se „Lovu zdar!“
Někdy přichází v úvahu přijímat dva i více adeptů najednou. Je to možné, ale komplikovanější a již ne tak osobní pro každého z nich.
Všechno povídání je nutno říkat zřetelně, nahlas, sebejistě. Jak jste si všimli, tento akt je plný mravního poučení, napomínání vedoucí k ušlechtilé výchově mladých myslivců. Pokud se někde přijímání zjednoduší, omezí jen na údery tesákem a akt je ošizen o tento cenný obsah, je možno to nahradit podepisováním slibu ve formě mysliveckého desatera a tento slib nahlas přečíst. Existuje a koluje několik verzí jak slibu, tak i desatera zvlášť.
Vážnou chybou je dávat aportovat zajíce či provádět jiné, krajně nevhodné a nedůstojné zesměšňování přijímaného myslivce. Tomu je zapotřebí s rozhodností zabránit. Filmaři v některých svých dílech ukazovali přijímání mezi myslivce. Je však chybou považovat to za vzor. Jejich úmysl byl pobavit diváky a nás myslivce spíše zesměšnit.
Naopak, všichni myslivci by po posledním troubení měli přijít poblahopřát svému novému kolegovi, a až poté usednou, měl by za nimi zase přijít on a všechny obsloužit přípitkem. Připíjení s ním musí být ale rozumné, nemůže s každým vypít celou sklenku. Mysleme na jeho zdraví – bude ho ještě ku prospěchu naší myslivosti potřebovat.
Text a kresby Oldřich TRIPES