Minimální výměra honiteb je jedním ze zásadních témat, diskutovaných v rámci projednávání novely Zákona o myslivosti. Republikový výbor České lesnické společnosti, z. s. zastává postoj pro zachování stávající minimální výměry 500 ha. Toto stanovisko je založeno na prakticky i vědecky ověřených faktech a nijak nesouvisí se zájmy jednotlivců či lobbistických skupin.
Úvodem je nutné konstatovat, že ani současná minimální výměra honiteb podle nejnovějších vědeckých poznatků zcela nerespektuje biologické nároky většiny druhů spárkaté zvěře, žijící na našem území. Závěry výsledků, které potvrzují výše zmíněné, lze dokumentovat například u jelena evropského, který se v průměru pohybuje na území o výměře 1039 ha, prase divoké pak obývá území o průměrné výměře 661 ha. Podobné výsledky byly zjištěny také u dalších druhů spárkaté zvěře, která se na našem území vyskytuje.
Na základě dostupných výsledků výzkumu lze tedy jednoznačně poukázat na nedostatečnou současnou minimální výměru honiteb. Jelen evropský, prase divoké, ale i další druhy spárkaté zvěře mezi uměle vytyčenými honitbami tak často přechází.
Lesní hospodářství, zásady ekologie lesa a myslivecký management jsou v kontextu tohoto regionu ČR založeny na podobných principech. V rámci objektivního přístupu je proto velmi snadné porovnat minimální výměru honitby s okolními zeměmi.
Největší minimální výměra se nachází ve státech, ve kterých se vyskytuje populace jelena evropského, avšak i sousední státy s tímto druhem zvěře smysluplně hospodaří. Jako příklad lze uvést sousední Polsko, kde minimální výměra honitby činí 3500 ha, poté následuje Maďarsko s minimální výměrou honitby 3000 ha.
Specifické je Slovensko. Na území tohoto nám velmi blízkého státu je výměra honitby diferenciována na základě druhů zvěře, které se v honitbě vyskytují a se kterými je tedy i myslivecky hospodařeno. V honitbách, ve kterých se nachází jelen evropský činí minimální výměra 3000 ha, v podhůřích, kde je hospodařeno primárně se srnčí zvěří, klesá výměra na 2000 ha, v nížinách pak činí minimální výměra „pouze“ 1000 ha (nicméně i v tomto případě se jedná o dvojnásobek hodnoty minimální výměry honitby v ČR!). Typicky přístup našich sousedů ze Slovenska pak zcela dostatečně respektuje biologické nároky lesní zvěře.
Požadavek na snížení minimální výměry honiteb, byť i pouze pro honitby vlastní, na výměru 250 ha, je veřejnosti předkládán jako klíčové opatření údajně nezbytné pro snížení škod působených spárkatou zvěří na lesních porostech či na zemědělských plodinách. Současně je toto „řešení“ prezentováno jako zásadní pro snížení početních stavů spárkaté zvěře obecně.
Doposud však nebyl nikdy prokazatelně doložen vztah mezi snížením populací spárkaté zvěře, potažmo i škodami zvěří, a minimální výměry honiteb.
Trvale udržitelné myslivecké hospodaření musí být založeno na respektování biologických a ekologických nároků zvěře, která je naším národním bohatstvím. Těmto požadavkům odpovídají honitby o větších výměrách, ve kterých lze mysliveckým managementem zajistit nejen odpovídající početnost zvěře, která se zde vyskytuje, ale také přirozený poměr pohlaví, který je v menších honitbách mnohdy vychýlen ve prospěch samic.
Myslivci pak mohou prostorové chování zvěře ovlivňovat různými managementovými opatřeními jako je například odváděcí přikrmování nebo zóny s intenzivním lovem v místech s vysokým rizikem vzniku škod, což cíleně předchází vzniku poškození. To lze však uskutečnit pouze v honitbách větších výměr, v nichž je možné těmito opatřeními ovlivnit prostorové a potravní chování dané populace zvěře bez ohledu na lovecký přístup v sousedních honitbách. Pouze v těchto honitbách mohou myslivci přijmout zodpovědnost za početnost zvěře a případný vznik škod bez opakovaného poukazování na možný pohyb zvěře ze sousedních honiteb. Mysliveckým plánováním je následně možné udržovat dlouhodobě stabilní početnost zvěře a dosáhnout tak harmonizovaného stavu mezi volně žijící spárkatou zvěří a lesním prostředím včetně přirozené obnovy lesa.
Nutno dodat, že veškeré postoje ČLS, uvedené v této zprávě, vychází z kolektivní potřeby snížení škod zvěří na lesních porostech. Česká lesnická společnost zároveň dlouhodobě apelujeme na soustavné snižování stavů spárkaté zvěře, a to především prasete divokého a introdukovaných druhů, jako je jelen sika či daněk skvrnitý.
Jsme zcela přesvědčeni o tom, že zástupný problém, kterým se stal souboj různých zájmových skupin o minimální výměru honitby, k výše uvedeném cíli nepovede. Pojďme tedy řešit podstatu problému v celorepublikovém kontextu, nikoliv zájmy jednotlivců.
Úvodem je nutné konstatovat, že ani současná minimální výměra honiteb podle nejnovějších vědeckých poznatků zcela nerespektuje biologické nároky většiny druhů spárkaté zvěře, žijící na našem území. Závěry výsledků, které potvrzují výše zmíněné, lze dokumentovat například u jelena evropského, který se v průměru pohybuje na území o výměře 1039 ha, prase divoké pak obývá území o průměrné výměře 661 ha. Podobné výsledky byly zjištěny také u dalších druhů spárkaté zvěře, která se na našem území vyskytuje.
Na základě dostupných výsledků výzkumu lze tedy jednoznačně poukázat na nedostatečnou současnou minimální výměru honiteb. Jelen evropský, prase divoké, ale i další druhy spárkaté zvěře mezi uměle vytyčenými honitbami tak často přechází.
Lesní hospodářství, zásady ekologie lesa a myslivecký management jsou v kontextu tohoto regionu ČR založeny na podobných principech. V rámci objektivního přístupu je proto velmi snadné porovnat minimální výměru honitby s okolními zeměmi.
Největší minimální výměra se nachází ve státech, ve kterých se vyskytuje populace jelena evropského, avšak i sousední státy s tímto druhem zvěře smysluplně hospodaří. Jako příklad lze uvést sousední Polsko, kde minimální výměra honitby činí 3500 ha, poté následuje Maďarsko s minimální výměrou honitby 3000 ha.
Specifické je Slovensko. Na území tohoto nám velmi blízkého státu je výměra honitby diferenciována na základě druhů zvěře, které se v honitbě vyskytují a se kterými je tedy i myslivecky hospodařeno. V honitbách, ve kterých se nachází jelen evropský činí minimální výměra 3000 ha, v podhůřích, kde je hospodařeno primárně se srnčí zvěří, klesá výměra na 2000 ha, v nížinách pak činí minimální výměra „pouze“ 1000 ha (nicméně i v tomto případě se jedná o dvojnásobek hodnoty minimální výměry honitby v ČR!). Typicky přístup našich sousedů ze Slovenska pak zcela dostatečně respektuje biologické nároky lesní zvěře.
Požadavek na snížení minimální výměry honiteb, byť i pouze pro honitby vlastní, na výměru 250 ha, je veřejnosti předkládán jako klíčové opatření údajně nezbytné pro snížení škod působených spárkatou zvěří na lesních porostech či na zemědělských plodinách. Současně je toto „řešení“ prezentováno jako zásadní pro snížení početních stavů spárkaté zvěře obecně.
Doposud však nebyl nikdy prokazatelně doložen vztah mezi snížením populací spárkaté zvěře, potažmo i škodami zvěří, a minimální výměry honiteb.
Trvale udržitelné myslivecké hospodaření musí být založeno na respektování biologických a ekologických nároků zvěře, která je naším národním bohatstvím. Těmto požadavkům odpovídají honitby o větších výměrách, ve kterých lze mysliveckým managementem zajistit nejen odpovídající početnost zvěře, která se zde vyskytuje, ale také přirozený poměr pohlaví, který je v menších honitbách mnohdy vychýlen ve prospěch samic.
Myslivci pak mohou prostorové chování zvěře ovlivňovat různými managementovými opatřeními jako je například odváděcí přikrmování nebo zóny s intenzivním lovem v místech s vysokým rizikem vzniku škod, což cíleně předchází vzniku poškození. To lze však uskutečnit pouze v honitbách větších výměr, v nichž je možné těmito opatřeními ovlivnit prostorové a potravní chování dané populace zvěře bez ohledu na lovecký přístup v sousedních honitbách. Pouze v těchto honitbách mohou myslivci přijmout zodpovědnost za početnost zvěře a případný vznik škod bez opakovaného poukazování na možný pohyb zvěře ze sousedních honiteb. Mysliveckým plánováním je následně možné udržovat dlouhodobě stabilní početnost zvěře a dosáhnout tak harmonizovaného stavu mezi volně žijící spárkatou zvěří a lesním prostředím včetně přirozené obnovy lesa.
Nutno dodat, že veškeré postoje ČLS, uvedené v této zprávě, vychází z kolektivní potřeby snížení škod zvěří na lesních porostech. Česká lesnická společnost zároveň dlouhodobě apelujeme na soustavné snižování stavů spárkaté zvěře, a to především prasete divokého a introdukovaných druhů, jako je jelen sika či daněk skvrnitý.
Jsme zcela přesvědčeni o tom, že zástupný problém, kterým se stal souboj různých zájmových skupin o minimální výměru honitby, k výše uvedeném cíli nepovede. Pojďme tedy řešit podstatu problému v celorepublikovém kontextu, nikoliv zájmy jednotlivců.
Česká lesnická společnost
tisková zpráva ze dne 16.2.2023